Porovnání efektu kineziotapingu, rigidního tapování a kinezioterapie na dopadový stereotyp u parkouristů s chronickou instabilitou hlezna

Abstract

Tato bakalářská práce se zabývá srovnáním účinku kineziotapingu, rigidního tapování a kinezioterapie na dopadový stereotyp u parkouristů s chronickou nestabilitou hlezna (CAI). V teoretické části je rozebrána anatomie a funkce hlezenního kloubu, dále problematika CAI, včetně vzniku, možností léčby a vlivu na pohybový aparát. Popsány jsou rovněž principy a využití jak kineziotapingu, tak rigidního tapování. Součástí kapitoly je i charakteristika parkouru ve vztahu k CAI. Metodika shrnuje provedené vyšetřovací postupy, charakteristiku použité silové plošiny Kistler, která byla využita pro sběr dat a způsob zpracování a analýzu získaných dat. Zahrnuje také detailní popis aplikovaných tapovacích technik a průběh cvičebního programu. Speciální část prezentuje výsledky testování 20 parkouristů, rozdělených do tří skupin na základě vstupního vyšetření a anamnézy. První skupinu tvořilo 7 zdravých jedinců bez známek CAI, druhou skupinu tvořilo 7 probandů s CAI, kteří následně absolvovali 8týdenní cvičební program a třetí skupina sestávala z 6 probandů s CAI, kteří fungovali jako kontrolní skupina k intervenční skupině. V kapitole výsledky jsou nejprve porovnávány údaje mezi zdravou skupinou a skupinou s CAI a následně pak vstupní a výstupní hodnoty cvičící skupiny ve srovnání s kontrolní skupinou. Statisticky významné rozdíly mezi zdravými jedinci a osobami s CAI byly zaznamenány u modifikovaného Star Excursion Balance Testu (mSEBT) ve směrech anteriorním a mediolaterálním a také v čase dosažení stabilizace v předozadním směru (TTSAP) po doskoku na jednu nohu. U porovnání metod kineziotapingu, rigidního tapování a efektu cvičební terapie vykázaly všechny zvolené přístupy určitý efekt na hodnocené parametry. Nelze však jednoznačně určit, která z metod byla nejefektivnější. Lze ale konstatovat, že cvičební terapie představuje nejperspektivnější variantu s dlouhodobým přínosem, zatímco oba typy tapování se jeví jako vhodné zejména pro dosažení okamžitého, avšak krátkodobého účinku.

This bachelor's thesis focuses on comparing the effects of kinesiotaping, rigid taping, and kinesiotherapy on landing stereotype in parkour athletes with chronic ankle instability (CAI). The theoretical part explores the anatomy and function of the ankle joint, as well as the issue of CAI, including its etiology, treatment options, and its impact on the musculoskeletal system. The chapter also introduces both kinesiotaping and rigid taping, outlining their principles and applications. In addition, the chapter provides an overview of parkour and its specific demands in the context of CAI. The methodology section summarizes the examination procedures used for participant assessment, the characteristics of the Kistler force plate used for data collection, and the methods of data processing and analysis. It also includes a detailed description of the applied taping techniques and the exercise intervention protocol. The experimental section presents the results of testing conducted on 20 parkour athletes, divided into three groups based on clinical assessment and medical history. The first group consisted of 7 healthy individuals without signs of CAI, the second group included 7 participants diagnosed with CAI who completed an eight-week exercise program, and the third group consisted of 6 participants with CAI who served as a control group for the exercise intervention. In the results chapter, comparisons are first made between the healthy group and the group with CAI, followed by an analysis of pre- and post-intervention values of the exercise group compared to the control group. Statistically significant differences between healthy individuals and those with CAI were observed in the modified Star Excursion Balance Test (mSEBT) in the anterior and mediolateral parameters, as well as in the time to stabilization in the anteroposterior direction (TTSAP) following a single-leg landing. When comparing the methods of kinesiotaping, rigid taping, and the effects of exercise therapy, all selected approaches demonstrated some effect on the evaluated parameters. However, it is not possible to clearly determine which method was the most effective. Nevertheless, it can be stated that exercise therapy represents the most promising option with long-term benefits, whereas both types of taping appear to be suitable primarily for achieving immediate but short-term effects.