TO NEMOCNÉ MÍSTO ZENKLOVA - KDYŽ POTŘEBUJI POMOC - (AZYLOVÝ DŮM ZENKLOVA)

Abstract

Přijíždím do Horní Libně směrem od Palmovky a průjezdem pod železničním mostem jako by člověk vjížděl do jiného světa. Do světa, kde se zastavil čas v 60. letech minulého století. Za mostem mě čeká pohled na prázdné parcely, chodníky slepené z různých materiálů, popelnice volně stojící před domy a autoservisy na každém kroku. Místo působí neuchopitelně, neměstsky a nefunkčně. Tématem semestru je azyl. Azyl pro lidi. Pomoc a bezpečí. Možná to může fungovat recipročně a azyl, pomoc, může být poskytnuta i místu, které pomoc bezpochyby potřebuje. Prostor, který si zprivatizuje azyl s domovem pro seniory, kteří soukromí potřebují, může být nahrazen intenzivnějším, hustějším náměstím. Konec konců, hustota a intenzita může být přesně to, co Horní Libeň potřebuje. Hustota funkcí, dějů a hmot.

I am arriving to Horní Libeň from the direction of Palmovka, and passing under the railway bridge is like entering another world. Beyond the bridge, I am greeted by empty lots, sidewalks made of various materials, garbage cans standing freely in front of houses and car repair shops at every turn. The place looks ungraspable, unurban and dysfunctional. The theme of the semester is asylum. An asylum for people. Help and safety. Perhaps this can work reciprocally and asylum, help, can be given to a place that undoubtedly needs help. The privatized space that is taken by the asylum and the home for the elderly, that undoubtedly need privacy, can be compensated for by a space with a more intense, dense plaza. After all, density and intensity may be exactly what Horní Libeň needs. Density of function, action and mass.