Opatrný optimismus pozdní normalizace

Abstract

Architekturu osmdesátých let si obvykle spojujeme se záplavou hnědé barvy, koženky a bezútěšné panelové šedi. Jde ale o obraz úplný? Nedělo se mimo zorné pole našich osobních vzpomínek a kriticky laděných fotografií a filmu i něco jiného, zajímavějšího? Vždyť v každé době žije nemalé procento ambicióznějších tvůrců, usilujících o více, než jen o všední, všudypřítomný průměr. A nakonec i režim, jakkoliv politicky represivní a v ekonomickém i společenském rozkladu, jistě v rovině osobních aktivit klíčových aktérů a v odpovědi na už v podstatě otevřenou nespokojenost se stavem prostředí musel prosazovat změny. Článek se zaměřuje na snahu o rehabilitaci historických měst, vyrovnávání se s zprůmyslněným stavebnictvím pozdní normalizace, humanizaci sociálních staveb, ekologii a alternativní scénu.We usually associate the architecture of the 1980s with brown colours, leatherette and dreary paneled grey housing estates. But is it a complete picture? Wasn't something else, more interesting, happening outside the field of vision of our personal memories and critically tuned photographs and film? After all, at any time there is a considerable percentage of more ambitious creators, striving for more than just the mundane, ubiquitous average. And finally, even the regime, however politically repressive and in economic and social collapse, certainly had to push for changes in the personal activities of key actors in response to the already essentially open dissatisfaction with the state of the environment. The article focuses on efforts to rehabilitate historic cities, coping with the industrialized construction industry of late normalization, humanization of social buildings, ecology, and the alternative scene.