Proč hledat vztah mezi architekturou a poezií? A nesklouznout do definice Joan Ockman, v níž nenápaditá architektonická kultura se prostě jen „rozhlíží po intelektuální scéně a kouká, co je nové a co by mohla použít.“? Například tehdy, kdy hledáme jak navrátit architektuře její humanistickou roli, její lidský rozměr. Když věříme, že poetika může vysvobozovat architekturu a její vnímání z uzavření v pouhém rámci funkcionality, techniky a instrumentality. Tam, kde se zabýváme architekturou jako komunikativním prostorem. Kdy základem komunikaci je jazyk. Jazyk architektury samotné. A jazyk vnímání a interpretace architektury. Poezie jako jazyk propojení člověka s okolním světem, člověka s člověkem, člověka se sebou samým. Protože schopnost vnímat, prožívat, chápat, prostředí okolo nás, je možné iniciovat, prohlubovat a kultivovat. A význam poezie – jako jazyka promlouvání architektury i způsobu interpretace prostředí okolo nás, může spočívat právě v možném napomáhání zvyšování celkové vnímavosti.
